ZAMYŠLENÍ: Jezdec bez pokory a motivace učit se od svého koně není jezdcem !

DanielT Kmentáře (66)

Jak se dnes jezdecká společnost štěpí na příznivce Natural Horsemanshipu, amatéry, profesionály, sportovní a rekreační jezdectví apod., zcela zásadně se tím vytrácí podstata pokorného přístupu člověka ke koni. Každý se totiž škatulkuje a orientuje tam, kde má dojem, že může vynikat. Ale jsem přesvědčen, že sportovní jezdectví se neobejde bez přirozené komunikace, avšak přirozená komunikace je jen nástavbou pro jezdecké umění. Monty Roberts také trénuje dostihové koně a i přesto je mistrem této komunikace. Často ale i tento přístup je zneužíván pro omluvu vlastní neschopnosti.

Mohu říci, že dokument The Path of The Horse jednoznačně přibližuje můj pohled na koně jako na bytost, se kterou má smysl si budovat vztah.

Až příliš mnoho z nás, kdo si na koně sedáme, můžeme zapomínat na to, že “můj” kůň si mě nevybral. A vůbec i na to, co po něm požadujeme. Jezdci si vybírají koně, aby skákali, nicméně koně si nevybírají, zda je dotyčný jezdec vůbec způsobilý skákat s ním. Nezapomínal bych na tuto zásadní věc !

Avšak to neznamená, že tzv. Horsemanship cesta je jedinou možnou. Naopak jsem přesvědčen, že je spíše pro sportovní ježdění “podmínkou nutnou, nikoli však postačující”. V dokumentu jsou nejvíce ukazovány extrémy lidí, co mají problém s vlastním egem či sebeovládáním a na druhé straně těch, kteří se naopak umí ovládat až příliš (nebo se ovládají jen ve vztahu s koněm) … ale oč tu jde je způsob a motivace, jakým v jádru duše hledají cestu ke svému koni.

Nicméně v jezdeckém světě jsou lidé, kteří svým uměním jezdit “na otěži” koni neubližují ani jej nezneužívají. A i přesto každý z nich začínal na koni, kterého “tahali a kopali” třeba i nechtěně. Nějak se to člověk naučit musí. O to víc mám respekt vůči školním koním. Často třeba je nutný bič a důraznější pobídky. Zásadní je, si myslím, jak naložím s tou pozorností a energií, kterou tím vyvolávám jako jezdec.

Na Equichannelu se objevil článek o odměňování a zmiňuje se i o způsobu odměny, kdy přestanu na koně působit a dám mu volno, pohov a volnou otěž na konci tréninku. Jako když jsem sledoval jezdit prvního skutečného profíka u nás J. Hatlu, který koni dokázal “vyrašplovat” udidlem hubu, když si nerozuměli, ale za vteřinu zjemnil, že koník o ničem v momentu nevěděl a vyšlapoval jak baletka. Vtip je v tom, že Hatla věděl, co po koni chce. Skoro bych řekl, že v tom je jádro pudla … Taky si vzpomeňme, že Jarda Hatla jako jediný v novodobé historii českého jezdectví se může pyšnit na západě uznávaným titulem “olympionik”. A například do Hong Kongu se dokázal kvalifikoval i za nepříznivých podmínek, kdy mu nikdo koně jen tak nepřinesl na podnose. Jednoduše vzal co bylo a se slovenským teplokrevníkem, kterého kde kdo pomlouval, patřil mezi vyvolené sportovce daného olympijského léta.

To je pokora, neskutečná píle a zkušenosti, kdy se neustále učí i profesionál. Profesionál od slova profese a nebo řekněme řemeslo. A řemeslo je uměním, které se generace učí a předávají dál. Kdo tedy již myslí a to především v naší malé české kotlině, že je znalý jezdeckého umění, musí být sám před sebou opravdu malým člověkem, malým jezdcem.

“Kdo někdy o sobě tvrdí, že již ví, v ten moment zapomenul vše” !!

Nicméně jsem přesvědčen, že každý jezdec, nehledě na jeho úroveň s tímto přístupem se nakonec naučí přesně to, oč usiluje. Opakuji, oč usiluje !! Každý nechť má svůj vlastní zájem a úroveň, kterou chce skutečně dosáhnout. Vzdušné zámky ale lze stavět všude hehe … Rád bych pouze poukázal na jednoduchý fakt, že není od věci znát nejdříve vlastní pohnutky a motivace, než si na tak krásné zvíře sedneme.

A školním koním, kteří povětšinou stojí na počátku těchto jezdeckých začátků, přeji jezdce, kteří se i od nich snaží něčemu naučit. Možná by stálo říci, že právě naučit se dobře jezdit školní koně je pro mnohé i naše amatérské sportovní jezdce nedosažitelnou metou. A to převážně z toho důvodu, že si neví rady s tím, když koník nedělá vše sám od sebe.

Velké cíle neznamenají jen vysoké překážky a olympijský sen. Avšak i v jezdectví jako takovém chtít umět jezdit tak, že se na žádném koni za sebe nemusím stydět a hledám si k němu cestu, na které je na konci kůň i jezdec dobře komunikující dvojicí.

Děkujeme za váš zájem o klasické jezdectví !

Daniel Toušek

Share on Facebook

Přidat komentář

*