Rozhovor s poradcem MVDr. Ivanem Borským o veterinárním vzdělávání
DanielT Žádný komentář
Pan MVDr. Ivan Borský, PhD., MBA pracuje v oblasti farmaceutického obchodu. Za uplynulou dobu prošel nejrůznějšími pozicemi od medicínského reprezentanta přes produktového manažera, manažera obchodní jednotky, až po ředitele prodeje a marketingu a to v mezinárodních originálních i generických společnostech v České republice i v zahraničí. V současné době pracuje jako nezávislý odborník na školících a realizačních projektech .
1. Pane Borský, patříte mezi veterináře, kteří aktivně vlastní a jezdí své koně. Co formovalo Vaše odborná studia veterinární medicíny a jak jste se dostal k aktivnímu jezdectví na koních?
Veterinární medicínu jsem šel studovat pod vlivem mého „vzoru“: pana MVDr. Jana Čápa, který mi byl odborným vedoucím při mé studentské vědecké činnosti. V průběhu samotného studia mne inpiroval pan MVDr. Rostislav Zavadil, veterinář, lovec, parasitolog, čajař, a hlavně člověk. Ale s mým jezdectvím měla veterina jen okrajovou souvislost. Pokud si pamatuji, chtěl jsem jezdit na koni již jako děcko a pak v době, kdy jsem (coby „dorostenec“) ještě uvažoval o studiu „lesárny“. Avšak aktivně jsem začal jezdit až v roce 1996, ve svých 32 letech. Předcházela tomu ještě jedna epizoda, kdy mne rodinný přítel – aktivní jezdec všestrannosti – nechal sednout na svého koně, se kterým jsme se ale neshodli a vše skončilo špatně. S většími šrámy jsme přežili oba (já i kůň, sedlo již nikoli). Já se rozhodl, že to takhle nenechám a že se (konečně) naučím jezdit tak, aby se něco takového již nikdy nestalo. A tak jsem si začal plnit svůj sen. V březnu roku 1998 jsem byl se synem na jarních prázdninách v penzionu v Kolesách. K pobavení přítomných (a mojí trenérky, Pavlíny Sůrové) jsem si nechával dávat lekce jezdectví a při úsvitu jsem se procházel po místním závodišti a zařekl se, že jednou tady budu startovat. A jak říkají anglosasové – zbytek je již historie.
2. Jak se Vám znalost veterinární medicíny uplatňuje v praxi u Vašich sportovních koních?
Ta mince má dvě strany. Jednak mám jistě výhodu svého vzdělání oproti majitelům či jezdcům, kteří veterinární vzdělání nemají a tak některé problémy (zdravotní, etologické, či výcvikové) vidím a případně řeším daleko dříve (jak se konečně dozví účastníci školení), nebo naopak vůbec ne (různé škrábance či šrámy z vyjížděk či výběhů). Druhá strana mince se však vyznačuje tím, že si daleko více všímám věcí, které ostatní třebas vůbec ani neregistrují a jak říká jedno české pořekadlo, „Co oči nevidí, to srdce nebol.“ Mne to srdce často bolí.
3. Mohl by jste přiblížit Váš pohled na ideální přístup k jezdeckým koním právě jako veterinář a aktivní jezdec? Jak takový přístup by měl vypadat ?
Já nemám odvahu kázat zde o ideálním přístupu. Jediné, co mohu, je pokusit se popsat svůj ideál (aniž bych chtěl vyvolávat dojem, že se mě samému tak bez výjimky vždy chovat daří…). Nejprve bych se rád pokusil věnovat se přístupu ke koni jako k takovému, poté ke koni v jeho (specifické) roli koně jezdeckého. V obou případech se snažím (!) mít na mysli všechny tři základní dimenze jeho osobnosti: fysickou, mentální a emocionální. Věřím totiž, že každá živá bytost má své potřeby životní, rozumové a citové. Chce především přežít, rozvíjet se (aby se mohla adaptovat na nikdy nekončící změny) a někam patřit.
Ve vztahu ke koni jako takovému se tedy snažím mít na paměti jeho životní potřeby coby stepního, stádového zvířete (otevřených prostor), které se prakticky 24 hodin denně pohybuje a průběžně se živí poměrně chudou potravou, neustále chce mít přehled o okolní situaci a ke všemu přitupuje „a priori“ s nedůvěrou, avšak velice rychle se učí a prakticky nezapomíná.
V případě koně jezdeckého se snažím mít na paměti (pro koně) nepřirozené zatěžování jeho hřbetu a končetin. Z toho co vím se zdá, že kůň se na jezdeckého partnera člověka „kvalifikoval“ ne svými fysickými disposicemi (pohodlný a silný hřbet), ale spíše svými disposicemi mentálními (nekonfliktnost a poddajnost).
4. Veterina je jednou z odborných “disciplín“ pro které majitel koně potřebuje mít svého doktora, pokud není sám veterinář. Je možné, aby se laik uměl o svého koně dobře postarat po stránce udržení dobrého zdravotního stavu, aniž by pro každé odření musel volat první pomoc?
Obávám se, že i jezdec-veterinář „svého“ doktora potřebuje, neboť jak praví jedna stará lékařská moudrost (zmíněná i v populárních „Básnících“): lékař v žádném případě nemá léčit vlastní rodinu. Ale k otázce: ano, věřím, že je to možné. Ovšem za předpokladu, že svého koně skutečně znám, že s ním trávím dostatek času, abych mohl posoudit odchylky od normálu, a že trpělivě sbírám znalosti a zkušenosti. V zásadě tedy lze říci, že podmínkou je motivace a čas.
5. Jak lze rozpoznat dobrý zdravotní stav od špatného a jaké jsou kroky postupu při zjištění, že je něco v nepořádku ?
Tím prvním a základním krokem je, že vím co je „normál“. V případě jakkoli hospodářsky využívaných koní (zdraví koně v „divočině“ jsou kapitolou sama pro sebe) je třeba vědět například jak konkrétně je kůň „využíván“ (zdravá chovná klisna vypadá jinak, nežli klisna „ve sportu“), jakého je věku, jak je „držen“ (srst zdravého koně z pastevního chovu může snadno připomínat srts nemocného koně ustájeného), Jakého je stupně výcviku (remonta oproti koni stupně „Grand-Prix“), jaký je jeho běžný vzorec chování… a jsem opět u toho. V první řadě musím svého koně (chtít) znát.
6. Jaké znalosti z oboru by podle Vás měl mít každý majitel koně, řekněme takové veterinární minimum ?
Domnívám se, že takovým veterinárním minimem je znalost toho jak vypadá zdravý kůň (s ohledem na svůj věk, stupeň výcviku a způsob chovu).
7. Jezdil jste disciplínu všestranné způsobilosti se svými koňmi i v zahraničí. Kde všude jste procestoval koňský svět?
Se svými koňmi jsem byl v Belgii, v Německu, v Polsku, na Slovensku, v Rakousku, a Bulharsku. Nejvíce „objevný“ byl náš roční pobyt v Bulharsku. Tam jsem se o svých koních a především sám o sobě dozvědel nejvíce.
8. Po revoluci se svět otevřel informacím. Dnes i pro oblast zacházení s koněm je k dispozici nepřeberné množství studijního materiálu. Lidé nakupují koně a stávají se novopečenými majiteli, ale nikdo nemá povinnost jít nejprve do školy za poznáním. Takový majitel pak postupně zjišťuje, že něco o koni vědět by měl a ptá se nebo hledá kolem sebe “znalce“ věci. Co by jste proto doporučil novopečeným majitelům koní laikům?
V tomto případě nechci někomu něco doporučovat. Mohu jen popsat to, co jsem udělal já, když jsem si (v dubnu) koupil svého třetího, mladého koně (byl zhruba tříletý): jakmile to šlo (v červenci téhož roku), vzal jsem si měsíční dovolenou, sebral jsem koně a odstěhoval se k chovateli, který mi koně prodal. Tam jsem celý měsíc pracoval dopoledne jako stájník a odpoledne se (za odměnu) nechal trénovat na svém koni, případně i na koních mého trenéra (občas jsem i vodil dětičky na ruce na poníkovi na vyjížďky). Prostě jsem se učil řemeslo.
9. A jak vidíte řekněme pokročilé a zkušené majitele, jezdce i ošetřovatele s jejich znalostmi a dovednostmi ? Jsou dostatečné ?
Jediný, koho z tohoto pohledu mohu hodnotit, jsem já sám a jako člověk, jehož posláním je celoživotní vzdělávání, nemohu odpovědět – se vší úctou – jinak, nežli že „ne“. Co si však troufám hodnotit je vývoj, který (ve svém okolí!) pozoruji a jsem přesvědčen, že ten je positivní.
10. Zároveň se svět zrychluje a slyšíme často výmluvy na nedostatek času. Jezdectví a trénink a péče o koně je celoživotním vzděláváním. Jak by jste řešil problém s nedostatkem času, pokud mám potřebu se rozvíjet v odbornosti ?
Jednou z věcí, kterou se snažím vysvětlit účastníkům svých kurzů a svým klientům je, že připustím-li, že na něco nemám čas, pak vlastně říkám, že tato věc se nekvalifikovala (ať již z jakéhokoli důvodu) do „seznamu“ mých priorit. Problém s časem tedy vidím jako problém svých priorit, „a priori“ své motivace.
11. Je možné vůbec “nic“ nevědět a přesto vlastnit koně a očekávat výsledky ?
Ale samozřejmě, toho jsme – jako lidé – velice dobře schopni (omluvou za můj sarkazmus mi budiž skutečnost jsem si tak častot připadal i já sám). Jenom se snažím dávat si pozor, abych se „nekvalifikoval“ na blázna podle definice A. Einsteina, podlé kterého je prý blázen „člověk, který dělá vše stále stejně, a přitom očekává jiné výsledky.“
12. Jak hodnotíte úroveň znalostí a vzdělávání v sektoru koní v české republice ? Zdá se Vám dostatečná a je vůbec vzdělávání pro širokou koňskou veřejnost dostatečně odborné , komplexní a předně dostupné?
Pokud se znalostí týká, odvolávám se na svoji odpověď na otázku č. 9. K tématu vzdělávání mohu dodat jen, že
Za prvé, věřím, že informací má zájemce v dnešním světě dost a že tyto jsou dostupné a dostatečně všestranné (od zoologie, přez etologii, veterinární medicínu, až po „řemeslo“ jezdeckého sportu a umění vysoké školy).
Za druhé, čeho se nám však může nedostávat je jazyková „výbava“ (abychom tyto informace mohli přijímat z jakýchkoli zdrojů a nejlépe ve formě, v jaké ji předložil jejich původní autor) a kritický přístup k přijímání těchto informací (a zde mi prosím budiž dobře rozuměno: nevyzývám k jakési „a priori“ skepsi či negativismu. Spíše k disciplinované snaze dozvědět se o daném tématu co nejvíce, být si vědom svých omezení. S ohledem na to si učinit svůj názor opatrně a třeba po konzulatci s někým jiným a být ochoten svůj názor změnit, ne však nutně pod vlivem trendů, ale spíše ve světle svých vyvíjejících se teoretických znalostí a praktických zkušeností).
Za třetí, pokud se vzdělávání jako takového týká, jsem toho názoru, že ve svobodném světě je nabídka „tažena“ poptávkou a spolu se zenovými mistry věřím, že „je-li žák připraven, učitel se objeví“.
13. Pane Borský, jste zároveň překladatel odborné literatury. Které tituly Vám prošly rukama, aby si je mohl i český čtenář náruživě přečíst?
Na tomto místě nemohu nevzpomenout pana doktora Norberta Záliše. V mysli mi často zní jeho slova: „Chceš-li se stát lepším jezdcem, staň se nejprve lepším člověkem!“ Proto bych na tomto místě – možná pro někoho trochu překvapivě – rád doporučil literaturu osobního rozvoje. Pro mne samotného jsou to knihy z „pera“ Stephena R. Covey-ho (např. 7 návyků skutečně efektivních lidí).
14. Splnil jste si sen a postavil si své vlastní boxy u svého domu. Jaké je Vaše další přání do budoucna jako majitel a jezdec koní?
Přál bych si mít dostatek (i morální) síly smířit se s věcmi, které nezměním, odvahy změnit věci, které změnit mohu, a moudrosti, abych ty dvě věci včas od sebe rozeznal a abych (i) v oblasti soužití s koňmi (a to nemusí mít nezbytně pouze formu jezdectví) naplnil naše rodové heslo „Simplicitas et aequilibrium“, tedy jednoduchost a rovnováhu (a to nejen v sedle).
https://slot-pulsa.5thanniv.finalfantasyrecordkeeper.com/
https://slot-pulsa.test-infrastructure.fourthwall.com/
https://slot-pulsa.dev2.enlightedinc.com/
Přidat komentář